» Den 15, Monemvasia

Den 15, Monemvasia

Dneska ráno jsme měli nařízený budíček na šestou ráno a naplánovaný výšlap na pevnost Nafplia. Protože je první neděle v měsíci, tak bychom měli vstup zdarma a na to jako spořiví cestovatelé slyšíme 🙂 No nic… naštěstí nás zase od těchto divokých plánů zachránila matička příroda hustým deštěm a sněžením. Tedy okolo našeho hotelu spíše jenom lehce mrholilo, ale na to, abychom zůstali spát ještě další dvě hodiny to stačilo. Krom toho, kdo ví, jaký nečas by vládl ve vysoké nadmořské výšce pevnosti :))

Jako důkaz, že jsme udělali dobré rozhodnutí byl opravdový déšť, když jsme se již natrvalo probudili a šli se nasnídat na terasu. Všechny okolní viditelné hory byly jako pocukrované a ty které byly předtím zasněžené, tak nebyly přes mraky vidět. Pokusil jsem se ráno vyfotit z naší terasy citrónovník s parádními citróny (na který jistě majitel, tak jako Antony Hopkins, chodí každý den čůrat), ale bylo tak málo světla, že z fotek parádních citrónů mám jenom žluté fleky. Kdyby tam bývali byli měli i kakaovník, tak z toho by nebyli ani ty fleky :))

Po snídani jsme zabalili našich pět švestek a deset kufrů a vydali se přes zasněžené vrcholky Pelopónesu směrem k městečku Monemvasia. Teda, když jsme vyrazili po pobřeží, tak jsme se sněhu jenom smáli a řikali si, že jsme ty řetězy asi kupovali zbytečně. Když jsme však již třicet minut nepřetržitě stoupali z městečka Leonido nějakou skalní roklí k nějakému horskému průsmyku, začala nám hrozba sněhu na silnici připadat o trochu reálnější. Pak začalo sněžit. Teploměr se zastavil na jenom stupni nad nulou. Charakter vesniček ve vyšších polohách se dost změnil. Domy byli menší a takové bytelnější. Jak jsou tyto vesnice vystavěné ve svahu, tak průjezd jejich centry je opravdová lahůdka. Kdyby tam bývala byla souvislá vrstva sněhu, tak by to snad na ty řetězy bylo. Ještě, že nejel nikdo proti nám 🙂

No… popravdě… sněžilo, okolní les by zasněžený, ale silnice byly docela dobře sjízdné. Souvislé vrstvy sněhu byly jenom ze severních stran kopců, kam nesvítilo sluníčko. Směrem na jih to bylo jenom mokré. I tak jsme ale jeli hodně opatrně a pomalu… Pak jsme sjeli do údolí a silnice zas začla vypadat tak, že bylo jasné z jakých peněz byla financována 🙂

Navigace i cedule na silnici nás ve vzácné shodě přivedli do nějakého městečka, jehož jméno si nepamatuju, ale jehož průjezd dlouho nezapomenu. Bylo to něco jako sjet z Petřína k Vltavě tím parkem s tím rozdílem, že silnice by byla široká tak dva a půl metru a v pravých úhlech by co deset metrů zahýbala sem tam. Všude okolo samozřejmě domy… žádné chodníky, obrubníky nebo jiné zbytečnosti. Ještě štěstí, že na začátku to bylo značené jako jednosměrka, tak jsem měl alespoň lepší pocit a strach jenom z chodců, kteří se na nás divně koukali. Na druhou stranu… jednosměrka? Co to asi pro řeka znamená 🙂

Pak už byla cesta k Monemvasie opravdu snadná a rychlá. Jenom to počasí nějak neodpovídalo předpovědi. Slibovali 11 stupňů a polojasno a bylo tak 8 a vypadalo to na bouřku jako prase. Monemvasia je na poloostrově spojeném s pevninou jenom úzkým pruhem. Dokonce je dost dobře možné, že je to ostrov a spojení je umělé. Když jsme jeli po mostě, moře bouřilo a vypadalo to jako konec světa. Když jsme vystupovali, tak jsme si museli držet dveře, aby je vítr neulomil. Takový vítr jsem zažil jenom jednou, s Lukášem, když jsme v noci dorazili do Rondane….

Ale co… vyrazili jsme do města procházkou podél moře. To bouřilo a pořád to vypadalo, že zmokneme. Do města se nedalo vjet autem (což je dobře) a bylo moc hezky opevněno… Tak to začlo vypadat na super výlet. Krom toho ta skála nad městem, kde jsme očekávali nějaké šutry a hlínu, byla také moc pěkná. Jak jsme prošli branou do města, tak to bylo úplně super. Klikaté uličky, všechno z kamene, samé schody někam a mini kostelíky každých pár metrů. Stoupali jsme městem vzhůru na skálu, kdy byly po celé ploše rozesety ruiny starověkého města. Krom super dochovaného “Kostela Moudrosti”, to byly opravdu ruiny. Ale i tak byly lepší než mnohé co jsme zatím viděli a ještě k tomu zadara 🙂

V kontextu apokalyptického počasí to na obrázkách vypadá asi dramatičněji, než bylo. Dokonce se oteplilo (asi na 13 stupňů), akorát foukal silný vítr. Když jsme skoro dokončili okruh vršku skály, tak z nebe spadlo pár kapek. To byl pro nás signál k ústupu. Sešli jsme tedy do města. Místo deště však vyšlo sluníčko a bylo úplně nádherně. Bouřkově temná obloha a ostré nízko visící slunce. Prostě super počasí.

Po procházce jsme vyrazili do města Agios Nikolaus, kde jsme měli další hotýlek. Cesta bylo delší než jsem čekal a protože se mezitím setmělo, musel jsem se vystřídat s Ditou u volantu. Na místě už na nás čekala paní, měla vyhrazené místo na parkování (to tu být nemělo a ani ho neslibovala) a pokoj (studio s kuchyní) je super prostorné se stropy vysokými tak 4 metry. V místním obchodě, který měl jako jediný co jsme kde viděli otevřeno (jsou tu Vánoce), měli dokonce Dity oblíbenou vinnou pálenku a tak jsme nakoupili a šli si užít pokojík a odpočinou po dlouhé cestě.

Jiří Korec Up