» Den 19, Přes celou Albánii: Znovu a lépe

Den 19, Přes celou Albánii: Znovu a lépe

Dneska nás čekala královská etapa naší zpáteční cesty. Komplet Albánie od Jihu k Severu. Nocleh jsem přesunuly z bezpečnostních důvodů z Dubrovniku do Shkodry, protože po minulých zkušenostech jsme moc Albánské silniční infrastruktuře nevěřili. Navigace odhadla naši cestu na čtyři hodiny, takže jsme tak nějak předpokládali, že víc než osm to nebude 🙂

V naší vybavené kuchyňce jsme si udělali ostrovní snídani, beze spěchu ji spořádali, naložili krámy do auta, rozloučili se s panem majitelem a poradili se s ním o naší cestě. Oproti googlu nám radil držet se státní cesty blíž moři a na zmínku o horách a tisícimetrovém průsmyku reagoval pouze vetou, že tam jsou hory a že je to tam moc krásné. Bylo zataženo a tak jsme doufali, že to nebude peklo jako minule.

Nebylo… ze Särande vede na sever do Vlöre hodně klikatá cesta z kopce do kopce, ale kvalita asfaltu je dobrá a nikde nebyla rozbitá úplně. Průměrná rychlost tedy byla něco přes 40km/h a to je docela dost. Po nějaké době přišel ten průsmyk 🙂 Je to neuvěřitelné dílko. V strašně prudkém kopci je do skály vysekána silnice, která se asi v osmi serpentýnách po kilometru vyšplhá až do průsmyku mezi nějaké hory. Bylo to super. Silnice byla úzká, ale jako nová a dokonce se tam dalo i předjíždět (jak ty úseky mezi obrátkama byly rovný a dlouhý). Cestou jsme zastavili a udělali nějaké fotky, ale úplně z hora nebylo vidět nic, protože to už bylo v mlze. Když člověk vidí tisíc metrů převýšení takhle pěkně najednou, pak je to docela dost 🙂

Od Vlöre, kde jsme trochu pobloudili ve městě, už to byl sled dálnice a docela kvalitní silnice (krom jednoho kousku tankodromu kolem Fieru, kde zrovna řídila Dita), takže krom vytrvalého deště není o čem vyprávět. Bohužel s odchodem svátků zmizeli i prodavači čerstvých krůt od silnice, tak se Dita neměla s kým vyfotit 🙂

Před příjezdem do Shkoderu byla zácpa, tak jsme si aspoň poslední kilometry pěkně vychutnali. Hotel jsme našli víceméně v pohodě, ale byla tam kosa a tak jsme šli do cetra na nějakou dobrou večeři. A tam to začalo… nikde tam nebyly normální restaurace… jeden prázdnej fast food (to je divný), jeden přeplněnej fast food (to se nám nechtělo) a grand restaurant “Palma” s italskou kuchyní. Zvolili jsme palmu… chybka 🙂 Číšník se tak styděl, že jeho hlas nepřekonal pět decibel, protože se mi asi styděl koukat na ruce, když jsem mu v jídeláku ukazoval co chci, tak sem dostal místo rajčatové polévky polévku citrónovou. To byla poslední pozitivní věc na celé večeři, protože citrónová polévka mi přišla zajímavá (a dobrá).

Dita si dala řecký salát, boloňské špagety a já si dal Capriciosu. Pizzou nikdy nemůžeš nic zkazit a i tentokrát jsem z toho vyšel nejlíp 🙂 Salát nebyl moc “vychucenej”, jak by jistě řekli v Masterchefovi, na moji pizze byl místo šunky (která byla napsaná v jídeláku) na tenké plátky nakrájený luncheon meat a Dity boloňské špagety byly super tukaté a hodně nevychucené. Protože jsem byl z cesty už na luncheon meat zvyklej, tak jsem svoji pizzu spořádal, ale Dita špagety nedala. Protože jsem nechtěli dělat skoro němému číšníkovi problémy, tak jsem si to akorát nechali zabalit (jako pomstu) a užili si jeho klidný výraz v obličeji, když jsem odcházeli.

Protože pořád pršelo a byly sakra kosa, těšili jsme se do hotelu. V pokoji ale byla strašná zima. Pustili jsme klimatizaci na maximum (30°) a čekali, kdy budeme moc vystrčit z pod deky aspoň ruku. Toho jsme se bohužel nedočkali (proto jsem nenapsal do blogísku včera). Měli jsme na večer spoustu plánů, které se prostě nedali uskutečnit. Dokonce jsme nemohli koukat ani na televizi, protože nám zamrzali oči. Tak jsme se akorát pomodlili, abychom přežili noc, omotali obličeje oblečením navíc a usnuli 🙂

Jiří Korec Up