» Den 3, Mostar, Pocitelj a fotky z auta

Den 3, Mostar, Pocitelj a fotky z auta

Ráno v Mostaru začalo exkluzivní snídaní na pokoji, kde nám byly servírovány párečky, nějakej místní sýr, takovej trochu divnej, ale dobre salám, vajíčko, kafíčko, džusíček a tak… Po tom co jsme se nasnídali, jsme vyrazili do města. Prohlídka Mostaru ve dne byla tak jako ta večerní moc pěkná. Prošli jsme si tedy všechno to, co jsme chtěli, dali si kávičku a místní dezert v takové moc hezké restauraci na mostě a jali se pokračovat v krasojízdě směrem na jih.

Cestou zpět na chorvatské hranice jsme se zastavili ve městě Pocitelj, kde jsme cestou tam zahlédli moc pěknej hrad. Když jsme vystoupili, ukázalo se, že je to hodně stylové kamenné městečko s hradem, kam se neplatilo žádné vstupné a bylo možné ho prolézat dle své odvahy a libovůle. Procházení se strmými uličkami jsme zakončili u babky prodávající totálně bosenské suvenýry a utratili tam nějaké drobné.

Protože nás čekalo tento den hrozně moc hraničních přechodů, tak jsme vyrazili na cestu a neplánovali již další zastávky. Protože bosna má jedno přístavní město, tak jsme museli nejprve přejít z bosny do chorvatska, pak z chorvatska do bosna, pak zase z bosny do chorvatska a nakonec tedy z chorvatska do černé hory. Nevím kdo to tak vymyslel, ale asi jim to vyhovuje 🙂 Každopádně ani jeden celník, si nevšímal našich psů a tak to bylo vlastně úplně v pohodě.

Asi si nedovedu přestavit, jak vypadá cesta do Dubrovníku v létě a vlastně ani nechci. Vzhledem ke kapacitě silnice (okreska), tolika hraničním přechodům, a umístění mnoha hotelů a pidi parkovišť podél cesty to musí být opravdu jenom pro silné povahy.

Na hranicích Černé Hory jsme dostali do pasu naše první razítka… doufám, že nám je dají i albánci 🙂 A pak začal venkov. Hroznej provoz, naprosto mizerná a rozbitá silnice a cesta nahoru a dolů podél moře. No prostě 40km do Kotoru si vzalo co navigace psala a to asi hoďku a deset minut. Konec cesty, na konci kotoru, ve vesnici Muo, kde bydlíme to byl opravdu horor. Takhle úzkou silnicí, kde je takový provoz a v pravo je rovná díra do moře (ani deset cetimetrů mezi silnicí a kolmým srázem) jsem snad neviděl… ještě, že řídila Dita 🙂

Hotel jsme jako obvykle nemohli najít… musel jsem obcháze sousedy, aby mi řekli, kde to je a nakonec jsem musel zavolat. Pani majitelka si pro nás přišla a doprovodila nás až do cíle – byli jsme 100 metrů vzdálení – ale asi bychom to nenašli, prostě balkán. Auto jsme zaparkovali na dvoru hlídaném velice prátelským malamutem, který nám hnedka ochcal zadní kolo a šli se ubytovat. Opět máme místo standardního pokoje se společnou koupelnou a záchodem apartmán s kuchyňkou, vlastní koupelnou a terasou s úžasným výhledem na kotorskou zátoku. A to prosím 400kč za noc sakum prdum, na rozdíl od Mostaru však bez snídaně.

Teďka už jenom dopsat blogísek, načnout plzeň a srkat grog z kpt. Morgana.

Jiří Korec Up