» Den 6, Zemí škipetarů

Den 6, Zemí škipetarů

Toho rána byl Jirka nějaký neklidný. Venku zase usilovně lilo a vzhledem k tomu, že nás čekala objížďka po pobřežní cestě do Tivatu, kam se dvě auta vedle sebe vejdou jenom na pár míst to prostě nebyla úplně dobrá vyhlídka. Řídila Dita. Přece jenom je o hodně klidnější a když už spadnout do moře, tak v klidu 🙂 Kdo mohl v tu dobu vědět, že to bude dnes ta nejsnadnější část 🙂

Nakonec se to ukázalo v pohodě. Protože cesta byla z jedné strany neprůjezdná, strojům bořícím silnici jsme unikli v pravý čas (byly už pouhých 20 metrů od výjezdu z našeho hotelu), nebyl tam nijak veliký provoz. Dokonce to chvílema vypadalo, že ujedeme i tomu špatnému počasí. Z možných zastávek po cestě jsme se dohodli na Svatém Stefanovi. Malé městečko na pobřeží, asi 15km jižně od Budvy. Na obrázkách to vypadalo moc pěkně. Bohužel když jsme tam dojeli, zaparkovali a ušli prvních pár desítek metrů začlo zase lejt. Co naplat, rozhodli sme se pokračovat. Přece jenom jsme tušili, že ačkoliv google mapy odhadovali naši cestu ze Svatého Stefana do Beratu v Abánii, kam s měli namířeno, na čtyři hodiny, bude to trvat klidně o chvilku déle. Jirka převzal řízení. To bylo něco po jedenácté.

Pokud někdy někdo z vás bude chtít jet do Albánie, nejezděte přes přechod Sukobin. Naše navigace v oblasti mezi mořem a Skadarským jezerem nemá ani města a ani velké silnice a aby to černohorci vylepšili, nedávají tam žádné směrové značky a ani cedule s názvy měst (v kterých se nacházíte). Upozorňuju jenom, že pořád hrozně lilo a některé silnice po kterých sme bloudili, vypadali spíš jako řeky. Ale co… hoďka a něco motání se po horských cestách, pár rad od domorodců a byli sme tam. Na hranici. Hned z kraje nám bylo divné, že ač tam čekalo ve frontě jenom pár aut, všichni vypínali motor. No… prostě balkán. Po nějakých čtyřiceti minutách se nám podařilo projet do Albánie a tak jsme si říkali, že máme vyhráno.

Neměli 🙂 Připomínám jenom, že pořád hrozně lilo. Na silnicích třetina aut nesvítí, třetina vymýšlí co nejobskurnější způsob jak znenadání zaparkovat na co nejdivnějším místě a do toho všeho cyklisti a jezdci na oslech a osly tažené vozíky. Cyklisti tady nejsou jako v čechách. Tady zřejmě věnovat se jízdě (tedy cyklistice) je to poslední, co je běžné. Každý pořádný albánský cyklista, si za jízdy v lijáku na třicet let starém neosvětleném kole musí: rovnat kalhoty, prohlížet si obsah igelitky s nákupem nebo sirkama zapalovat cigaretu. Ale co… silnice nebyla až tak hrozná, jak jsme čekali, tak jsme se posouvali na jih. Kolem silnic jsme viděli houfy krocanů a jejich pasáčků a až po chvíli jsme pochopili, že je to prostě jenom prodej čerstvých krůt. Dita doufá, že se nám s nimi někde podaří vyfotit 🙂

První orientační zaváhání přišlo, když jsme se neudrželi na silnici objíždějící Tiranu a projeli ji v odpolední špičce. Bylo to hrozný, ale krom nějakého hodinového zdržení a trochu strachu, že už z toho bláznivýho města plnýho mercedesů nikdy nevyjedeme, tam k žádné vážné situaci nedošlo. Setmělo se. Podařilo se nám najet na dálnici. Pořád hrozně pršelo a albánští piloti jezdí na dálnici opravdu divně. Nejhorší je, že dálnice má pravý okraj lemovaný stavbami a tak kdokoliv se rozhodne zastavit a někoho navštívit, tak to udělá po albánku, jak jsem zmiňoval výše.

No… Tuhle dálnici znala i naše navigace, tak až na pár hliněných kruháčů, které byly na dálnici místo oficiálních sjezdů, nebylo žádné velké vzrůšo. Pod jedním mostem, kde asfalt zprudka přešel v hlínu, jsem vymetl jednu díru tak, že se Dita rozhodla řídít. Pak to šlo ráz na ráz. Sjezd do temnoty albánských hor. Nejdříve jsme museli projet městečko Lushnje. Tam nebyla jediná směrová cedule a tak jsme si to dali pěkně cetrem. Podařilo se nám tam vzít zrcátkem a bokem jedno dementně zaparkované auto tak, až mu spustil alarm 🙂 Naštěstí na našem boku nejsou žádné vážné škrábance, asi holt dobrý lak a podařilo se nám bez zaváhání ujet z místa činu.

Pak jsme našli cestu z města. To co nastalo byla fakt hrůza. Připomínám jenom, že pořád hrozně lilo a taky že byla hrozná tma. Silnice byla napůl hliněná a napůl z vytlučeného betonu. Co je na kombinaci dešti a tmy na takové cestě nejlepší – že není vydět jediná díra. Ale jsou sakra cejtit… Ploužili sme se tedy rychlostí tak 20km/h a po pár hodně hlubokejch loužích a ránách do našich kol, jsem zase začal řídit já. Nebylo vidět nic, než lesklý povrch silnice a provazy deště. Většina albánců jezdí se zapnutými mlhovkami a dálkovými, které vypínají jenom na opravdu vehementní blikání, takže přehlednosti taky nepřispívají. Prostě to byl horor. Nakonec se nám ale povedlo dorazit do Berátu, kde jsou silnice jako nový, staré město je výstavně osvětleno a ukazateli na náš hotel se to jenom hemžilo.

V hotelu, který vypadá jako hrad z pohádky (asi nová stavba), jsme se rozhodli dát nóbl večeři a vínem spláchnout pocity z dlouhé a vyčerpávající cesty. Byla to večeře vskutku královská a víno bylo naprosto exkluzivní. Jestli ho uvidím někde prodávat cestou domů, tak ho koupím jako suvenýr 🙂

Jiří Korec Up